Syn nejvyššího boha Dia a a tírynthské královny Alkmény.

 

Největší hrdina řeckých bájí.

 

S jeho jménem se setkáváme především při popisech mužů statné postavy a velké fyzické síly. Ale Héraklés nebyl jen hrouda svalstva. Byl to člověk se stejnými klady a zápory jako každý. Neváhal se však postavit osudu, bojoval nejen za sebe, ale i k prospěchu lidstva. Dokázal více než jiní, ale také více trpěl, právě proto byl hrdina. Na konci se mu však dostalo odměny, splnila se mu nejnesplnitelnější touha člověka, stal se nesmrtelným.

 

Héraklés to neměl lehké ihned od narození. Zeus předpověděl, že se narodí největší hrdina a vládce mužů. Héra však nehodlala dopustit, aby plod Diovi nevěry dosáhl nějakého zvláštního životního úspěchu. Zařídila tedy, aby se v předpovězenou noc narodil Héraklův bratranec Eurystheus, ačkoliv nebyl jeho čas a Alkménin porod pozdržela. Tak se stalo, že silný Héraklés, syn nejvyššího boha, musel sloužit slabému Eurystheovi, synovi smrtelníka. Smutný osud, jež snese jen hrdina.

 

Původně se Héraklés jmenoval Alkeidés. Héraklem ho nazvali až později, protože prý " skrze Héru dosáhl slávy ". Héra se však o tuto slávu přičinila zcela proti své vůli, a to nástrahami, které mu kladla z pomsty za nevěru svého manžela a které Héraklés vytrvale překonával.

 

Hned do kolébky mu poslala dva hady, které však Héraklés zardousil. Vysloužil si tak respekt svého nevlastního otce a díky tomu se mu dostalo velmi důkladné a nadstandardní výchovy a vzdělání.

 

Jediné, v čem náš hrdina neuspěl, byla hudba. Hře na lyru ho učil Orfeův bratr Linos. Skončilo to tragédií. Pokáraný Héraklés, se neudržel a svého učitele vzal lyrou po hlavě tak nešťastně, že ho zabil. Po tomto incidentu byl Héraklés poslán daleko od paláce svého nevlastního otce, aby pásl dobytek.

 

Héraklových hrdinských skutků je skutečně mnoho, my zde připomeneme ty nejslavnější. Mezi nejznámější patří Dvanáct úkolů od mykénského krále Eurysthea. Samozřejmě se Héraklés k tomuto neupsal z nudy. To Héra na něj seslala šílenství a on při večeři zabil své tři děti a dvě děti svého bratra. Zdrcený Héraklés se vypravil do Delf, aby se skrze věštkyně dozvěděl od boha Apollóna, jak by se mohl ze svého činu odčinit. Byl poslán do Mykén ke králi Eurystheovi a dvanácti úkolům.

 

Prvním úkolem bylo zabít lva žijícího v blízkých horách. Byl dvakrát větší než je běžné a měl neprůstřelnou kůži. Héraklés ho zabil svým kyjem.

 

S hydrou , kterou měl zabít při druhém úkolu, to bylo složitější. Obludě s hadím tělem a devíti hlavami po useknutých hlavách vyrůstaly dvě nové. Héraklés si musel pomoci ohněm, když pahýl opálil, další hlavy se neobjevily. Poslední hlava byla nesmrtelná, musel jí zahrabat a zavalit kamenem, aby nemohla vylézt. Mrtvolu pro jistotu rozsekal na kousky. V její žluči si zakalil šípy; zranění po nich byla nezhojitelná.

 

Dalším úkolem bylo zbavit zemi stymfálských ptáků . Měli drápy a péra z tvrdé mědi, která schazovali na vše pod sebou. Héraklés jich většinu postřílel a zbytek uletěl za moře.

 

Chycení laně se zlatými parohy a měděnými kopýtky mu zabralo rok. Byla velmi plachá a rychlá. Po roce honitby se konečně dostal na dostřel, ranil ji a přinesl do Mykén. Živého přinesl i erymanthského kance, který pustošil okolí města Psófidy a svými obrovskými tesáky hubil dobytek i lidi.

 

Zcela jiný přístup vyžadovalo vyčištění Augeiásových chlévů. Jeho stádo bylo obrovské a v chlévech bylo tolik neřádu a špíny, že na ně dodnes přísloví nezapomněla. Byl to nadlidský úkol, Héraklés ho však zvládl za jediný den. Vyhnal dobytek na pastvu, vykopal příkop k blízkým řekám a vpustil z nich vodu do chléva. Voda všechnu nečistotu odnesla. Večer vodu zahradil a nahnal dobytek zpět.

 

Dalším úkolem bylo přivést z Kréty divokého býka , který utekl králi Mínoovi. Byl to nejsilnější býk stáda a byl určen k obětování Poseidonovi. Héraklés ho chytil a ochočil, takže na něm přeplaval moře a dojel na něm před Eurysthea.

 

Z Thrákie přivedl stádo lidožravých koní, které Eurysthes, stejně jako býka, nechal pustit na svobodu.

 

Také obrovské stádo dobytka, jež patřilo trojtělému obrovi Géryonovi , přivedl. Eurastheus je pak daroval Héraklově nepřítelkyni Héře.

 

Do země Amazonek se vypravil s několika svými přáteli pro pás královny Amazonek Hippolyty. Získal jej jako výkupné za velitelku Melanippu. Druhá zajatá velitelka, Antiopa , si vzala Héraklova přítele Thesea.

 

V jedenáctém úkolu se Héraklés vypravil do podsvětí. Měl Eurystheovi přivést tříhlavého psa Kerbera. Nikdo se dosud z podsvětí nevrátil, Héraklés však nezaváhal. Jeho odvaha zapůsobila na boha Herma a v cestě mu pomohl, stejně jako Athéna.

 

Kerberos se však bránil zuby nehty, šlehal ocasem a strašlivě vil až duše mrtvých lítali po podsvětí jako pominutí. Vzhledem k tomu, že Héraklés slíbil Hádovi, že Kerbera může odvést jen nepoužije-li zbraně, nezbylo mu nic jiného, něž s Kerberem zápasit. Sevřel ho takovou silou, že se Kerberos milerád vykoupil z jeho objetí slibem poslušnosti a následoval ho do Mykén.

 

Zbýval poslední úkol: přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperoven. Nikdo nevěděl, kde se tyto zahrady nacházejí. Héraklés prošel všemi známými i neznámymi zeměmi, ale zahrady nenašel. Až nymfy daleko na severu mu poradily, že se vše dozví od mořského boha Nérea, ale pouze donutí-li ho k tomu.

 

To nebyl pro Hérakla problém. Nérea přepadl, spoutal a nepustil, dokud se nedozvěděl co potřeboval. Zahrady Hesperoven byly na dalekém západě, někde mezi dnešním Marokem a Francií. Po dlouhé cestě plné překážek, bojů a samozřejmě Héraklových vítězství doputoval až k otci Hesperoven, Titánu jménem Atlás, který za trest držel na ramenou nebeskou klenbu. Héraklés mu vše vysvětlil a on se nabídl, že jablka sám přinese, když mu Héraklés zatím klenbu podrží. Stalo se, když však Atlás jablka přinesl, chtěl je sám odnést až do Mykén.

 

Héraklés jeho lest prohlédl, svolil sice, ale požádal ho, aby mu nebe podržel, že si udělá podložku. Atlás souhlasil, Héraklés vzal jablka a se zdvořilým poděkováním se odporoučel a zastavil se až v Mykénách. Eurystheus nevěřil vlastním očím a ze samého překvapení mu jablka vrátil. Héraklés je pak obětoval bohyni Athéně a ta je pak vrátila Hesperovnám. Tím byl splněn poslední úkol a Héraklés byl svobodný.

 

Jeho další život však nebyl jednoduchý, kdykoli byl šťastný, Héra mu to nějakým způsobem překazila a tím ho donutila, aby pokračoval ve svých dobrodružstvích.

 

Bylo jich opravdu mnoho a málokdo zažil tolik utrpení. Bylo mu však odměnou, že na pohřební hranici, na kterou sám dobrovolně ulehl, pro něj přiletěla bohyně Athéna spolu s poslem bohů Hermem a ve zlatém voze ho odvezla na nebe.

 

Celý Olymp uvítal největšího hrdinu, dokonce i Héra mu odpustila a dala mu za ženu svoji dceru Hébé, bohyni věčného mládí.

 

Zeus ho posadil ke stolu bohů, pohostil ho nektarem a ambrózií a odměnou za jeho hrdinské činy a náhradou za jeho utrpení ho prohlásil nesmrtelným.

 

 

 

 

 

Syn nejvyššího boha Dia a dcery krále Akrísia Danay

 

Byl jediným z hrdinů, který neměl žádný záporný rys, dokonce ani pro okrasu. Tím předčil např. i Hérakla, který se občas dal unést zlostí a často se pořádně napil, nebo Achillea, který kladl svůj osobní zájem nad zájmy celého vojska. Krásou se rovnal bohům, vynikal silou a obratností, byl bezpříkladně odvážný a hlavně vždy ve všem úspěšný, což je vlastnost, které si obvykle lidé cení nejvíc.

 

Narodil se za neobyčejných okolností. Jeho děd Akrisios, král v Argu, se kdysi dozvěděl věštbu, že zahyne rukou svého vnuka. Vybudoval tedy pro svou dceru Danau podzemní komnatu, zavřel ji a izoloval od styku s muži. Ale nejvyšší bůh Zeus nad Akrisiem vyzrál. Danaé se mu velice líbila, pronikl k ní skrze strop, a to v podobě zlatého deště. Po příslušné době se jí narodil syn, Perseus. S jeho božským původem se netajila, ale Akrisios se ho rozhodl zbavit. Zavřel Danau i Persea do dřevěné truhlice, osobně ji zatloukl a hodil do moře.

 

Vlny odnesly truhlici daleko na východ k ostrovu Serifu, kde ji vylovil rybář Diktys, bratr tamějšího krále Polydekta. Král je velmi přátelsky přijal, vždyť krásnou ženou, do které se zamiloval i nejvyšší bůh, žádný smrtelník zpravidla nepohrdne. Věnoval jim veškerou péči a pozornost, Danae dokonce větší, než se slušelo. Nakonec nechtěla s ním mít nic společného, a zejména ne syna, kterého si velice přál. Po letech marného svádění se ji tedy pokusil zmocnit násilím. V té době měl však Perseus už dost sil, aby mu to překazil.

 

Polydektés viděl, že má-li dosáhnout cíle, musí se Persea zbavit. Zapochyboval před ním o jeho božském původu a vyzval ho, aby jej dokázal nějakým nadlidským činem. Když s tím Perseus souhlasil, dal mu úkol: aby zabil ohavnou Gorgonu Medúsu a přinesl mu její hlavu.

 

To byl skutečně nadlidský úkol. Za prvé bylo známo, že při pohledu na Medúsu, okřídlenou obludu s dlouhými tesáky a zmijemi místo vlasů, každý zkamení. Za druhé nebylo známo, kde se tato Medúsa se svými dvěma sestrami nachází. Perseovi mohli pomoci jedině bohové, a protože měl odvahu (a navíc byl synem jejich vládce), také mu pomohli. Hermés mu dal čarovný meč, jehož rány se nikdy neminuly cíle, a bohyně Athéna mu darovala lesklý měděný štít, v němž se všechno odráželo jako v zrcadle. Takto vyzbrojený se vydal na cestu.

 

Prošel mnoha královstvími, poznal mnoho národů a překonal mnoho nástrah, jež kladou lidem do cesty lupiči i panovníci. Nakonec se dostal do pochmurné země, kde žily staré Graie , sestry Gorgon, které věděly, jak se k nim lze dostat. Byly tři a měly dohromady jen jedno oko a jeden zub, o něž se střídaly. Perseus vyčkal na okamžik, kdy si zrovna předávaly oko, takže ani jedna z nich neviděla. Vzal jim je a pod hrozbou, že jim je nevrátí, donutil Graie, aby mu prozradily cestu ke Gorgonám. Cesta vedla přes háj, v němž žily dobromyslné nymfy. Ty daly Perseovi tři užitečné dary: přilbu vládce podsvětí Háda, která činila člověka neviditelným, sandály s křídly, které umožnily člověku létat, a čarovnou brašnu, která se zvětšovala nebo zmenšovala podle potřeby. Perseus si obul sandály a s celou výzbrojí se vznesl na západ, kde ležel ostrov Gorgon.

 

Po dlouhém letu spatřil Perseus z veliké výšky Gorgony. Ležely na břiše a přikryté lesklými křídly spaly na břehu moře. Jedině Medúsa byla smrtelná. Nastavil lesklý štít a díval se do něj jako do zrcadla. Rozhodoval se, na kterou zaútočí. Objevil se bůh Hermés a pomohl mu ji určit.

 

Musel využít okamžiku, kdy Gorgony spaly. Hadi na Medúsině hlavě ucítili nepřítele a začali syčet. Perseus se však nelekl. Dřív než stačila Medúsa otevřít oči, jediným mávnutím jí usekl hlavu. Bleskurychle ji vložil do kouzelné brašny a vzlétl do výšky. Z Medúsina těla se nato vyvalil proud krve, z něhož se vynořil obr Chrýsaór a okřídlený kůň Pégasos. V tu chvíli však vzlétly za Perseem i obě nesmrtelné Gorgony, aby pomstily smrt své sestry. Perseus však využil neviditelné Hádovy přilby, zmizel za mořem a zamířil na východ k ostrovu Serifu.

 

Při mezipřistání v severozápadní Africe, se podstatně přičinil o její dnešní vzhled. Titán Atlás, který byl za vzpouru proti bohům odsouzen k věčnému podpírání nebeské klenby, byl nedůvěřivý k cizincům. Věštba říkala, že mu jednoho dne velice ublíží Diův syn. Když se mu Perseus jako Diův syn představil, Atlás ho nazval lhářem a vyhnal ho. Perseus se samozřejmě urážet nenechal. Vytáhl z brašny Medúsinu hlavu, Atlás na ni pohlédl a změnil se v kamennou horu. Takto zkamenělý leží široce roztažen mezi Marrákeší a Tunisem dodnes.

 

Po odpočinku si Perseus obul sandály a pokračoval v cestě. Brašnou mu prosákla krev z Medúsiny hlavy a ve chvíli, kdy její těžké kapky dopadly na zem, zrodili se z nich jedovatí hadi. Ti se časem tak rozmnožili, že zničili v celé zemi život, a změnili ji v písečnou poušť. Tak vznikla Sahara.

 

Při přeletu nad krajem tehdy známého světa, Etiopií, se Perseovi naskytl neuvěřitelný pohled. Na skále u moře byla přikována krásná dívka, princezna Andromeda, dcera krále Kéfea a jeho manželky Kassiopeie . Přikována tu je prý proto, aby svým životem vykoupila vlast od mořské obludy, kterou do země jejího otce poslal bůh Poseidon, protože její matka urazila svou vychloubačností mořské nymfy.

 

Když se z moře vynořila ohromná obluda, Perseus vytasil svůj čarovný meč a zvolal, že Andromedu zachrání, dostane-li ji za manželku. Rodiče i dívka souhlasili. Perseus se vznesl do výšky a vrhl se na obludu. Po těžkém boji ji smrtelně zranil, a když vylezla na břeh, aby v posledních křečích Andromedu rozsápala, třemi ranami meče ji dobil.

 

Po svatbě se vypravil Perseus s Andromedou na Serifos. Polydektés nechal obklíčit Diův chrám, do jehož azylu se Danaé ukryla. Místo Danay však z chrámu vyšel její syn Perseus. Když mu mladý hrdina oznámil, že Medúsu podle jeho příkazu zabil, propukl Polydektés ve smích a nazval ho chlastounem a lhářem. Perseus se nenechal pobízet a vytáhl z brašny důkaz, Medúsinu hlavu. Polydektés na ni pohlédl a proměnil se v kámen.

 

Poté se Perseus s Andromedou i s Danaou vrátil do Argu. Jeho děd Akrisios před ním z obavy ze staré věštby uprchl a tak se tam Perseus ujal vlády. Všechny dary vrátil bohům a Medúsinu hlavu věnoval bohyni Athéně, která si ji pak připevnila na náprsní pancíř.

 

V Argu vládl dlouho, šťastně a v míru. Když se Akrisios přesvědčil, že mu od Persea nebezpečí nehrozí, odhodlal se k návratu. Svému osudu však neušel. Při slavnostních sportovních hrách ho Perseus nešťastnou náhodou zasáhl diskem do hlavy. V žalu nad dědovou smrtí opustil Argos, postoupil ho svému příteli Megapentovi a v okolí Tírynsu vybudoval hrady Mídeu a Mykény.

 

Perseus a Andromeda se po smrti změnili z vůle bohů v jasná souhvězdí. Na zemi zanechali pak slavné potomky. Největším z nich byl jejich vnuk Héraklés.

 

 

Trojská válka byla bezesporu nejvýznamnější událostí řecké mytologie a pojí se s ní tolik hrdinných osudů, že jsem se rozhodla věnovat jí samostatnou kapitolu a uvést její hrdiny do souvislostí.

 

Prvopočátkem války byla žena a nebyla to známá Helena,ale hned tři nejkrásnější bohyně: Héra, Athéna a Afrodíta. Jablko s nápisem "té nejkrásněší" mezi ně vhodila bohyně sváru Eris . Vznikl z toho spor, který se neodvažoval vyřešit ani nejvyšší bůh Zeus. Určil tedy Parida, syna trojského krále Priama , za soudce a bohyně za ním poslal.

 

Tato světově první soutěž krásy však neprobíhala zrovna fér. Každá bohyně se snažila Parida uplatit, Héra příslibem vlády nad celou Asií, Athéna nabídla slávu a vítězství v každé válce, Afrodíté podle své přirozenosti slíbila Paridovi lásku nejkrásnější ženy světa. Paris podal jablko Afrodítě.

 

Nejkrásnější ženou podle bohů i lidí byla Helena, manželka spartského krále Meneláa. Paris jí získal únosem, při státní návštěvě ve Spartě. Je třeba říci, že s ním odešla dobrovolně, Afrodíta už zařídila, aby se zamilovala. Meneláos samozřejmě zuřil, odjel do Mykén za bratrem Agamemnónem, který zde vládl, aby se s ním poradil. Nejprve přišla na řadu diplomacie. Meneláos společně s ithackým králem Odysseem, obratným vyjednavačem, se vydal do Tróje. Nepochodili však, Paris odmítl Helenu vrátit a král Priamos ho podpořil. Jedinou odpovědí byla válka. Agamemnón byl shodou okolností vrchním velitelem spojených vojsk všech achajskách králů. Vetšina z těchto králů byla navíc zavázána Meneláovy slibem věrnosti. Dohoda vznikla, když si Helena vybírala manžela a ostatní nápadníci obřadně odpřísáhli podporovat vyvoleného, aby se předešlo případným mstám a zbytečným válkám. Paradoxně však právě tento slib přivedl celé Řecko do desetileté války.

 

Sto tisíc můžů vyplulo získat Helenu zpět. Byli mezi nimi největší hrdinové Řecka. Achilleus, bez jehož pomoci podle věštby nemohla Trója padnout; ithacký král Odysseus, proslulý svou chytrostí, pro nějž se trojská válka stala pouze začátkem všech dobrodružství; dále pak velký Aiás ze Salamíny, Patroklos, Diomédes (král v Argu) a jiní.

 

Devět let se pak Achajci marně snažili dobít hradby Tróje. Během těchto let plenili okolní vesnice a zmocňovali se měst. Věštba zaručovala Tróje bezpečí dokud se Priamův syn Troilos nedožije dvaceti let. Navíc síly obou armád byly dosti vyrovnané,neboť na straně Tróje stálo mnoho spojenců, z nichž nejvýraznější úlohu hráli hlavně Lykijci, Mýsové, Kikoni, Dardani, Maioni, Frygové, Kárové, Pelasgové, Mýsové a Halisgóni. Trojští měli také velikou výhodu v městském opevnění. Když se pak přiblížil konec devátého roku, přestali Řekové pustošit okolí a soustředili své síly na trojské pláni pod městskými hradbami.

 

Desátý rok trojské války se začíná sporem o dceru Apollónova kněze Chrýsa, kterou unesl velitel Řeků, mykénský král Agamemnón. Apollón z hněvu seslal na achájský tábor mor. Po deset dnů sužovala choroba vojáky, než se Agamemnón rozhodl na jejich naléhání Chrýsovu dceru vrátit otci. Jako náhradu si však vyvolil Achilleovu milenku Bríseovnu, čímž v něm vyvolal velkou nevoli a nepřátelství. Achilleus tedy odmítl za Agamemnóna bojovat, a s ním i jeho Myrmidoni z Thesálie. Agamemnón pak prohlásil, že o Achilleovu pomoc nestojí, a vytáhl do boje bez něj.

 

Boj mezi oběma stranami byl celý protkán intrikami bohů a podle toho také probíhal. Ochránci řeckých vojsk byli například mořský Poseidón, Héra, Athéna nebo Achilleova matka bohyně Thetis, zatímco na straně trójské stál sám mocný Zeus, válečník Áres či stříbrnoluký Apollón.

 

Bohové vyvolali i první bitvu desátého roku. Zeus seslal k Agamemnónovi sen, v němž ho pobízel k útoku. Vůdce tedy uposlechl jeho rady a vehnal muže do nelítostného boje. Vojska se však zatím nestřetla, poněvadž Paris, spatřiv blížící se nebezpečí, se rozhodl utkat s Meneláem v souboji. Bylo tedy uzavřeno příměří a dva muži se pustili do boje na život a na smrt. Znovu však do boje zasáhla bohyně Afrodíta a prohrávajícího Parida zachránila. Jeden z trojských bojovníků pak porušil příměří a zranil Meneláa šípem. Strhla se tedy bitva, která však neměla vítěze, a tak se obě strany dohodly, že druhý den bude boj pozastaven, aby mohli řádně pohřbít své mrtvé.

 

V dalších bojových dnech se úspěchy střídaly. Jednou se podařilo Trójanům zatlačit Acháje až k hradbám tábořiště, přes které se však dále nedostali. Odtud pak byli dalším útokem Řeků vytlačeni zpět k městu. Pak byl však Agamemnón zraněn a morálka řeckého vojska značně poklesla. Trójané toho využili a postoupili až k táboru. Trojský vůdce Hektór, syn krále Priama, poručil pěší postup přes příkop a po delším obléhání se mu tak podařilo proniknout až k řeckým lodím. Avšak Patroklos, nejvěrnější Achilleův druh, zašel za Achilleem a požádal ho o povolení vytáhnout do bitvy v jeho zbroji. Když mu Achilleus dal svoje svolení, vyšel Patroklos s vojáky do boje. Vyděšení Trójané si mysleli, že proti nim stojí sám Achilleus, a otočili se rychle k útěku. Hektór však brzy poznal, že se za nádhernou Achilleovou zbrojí skrývá slabší Patroklos, a posléze ho v souboji zabil. Achilleus jeho smrt nesl těžce. Rozhodl se tedy Trójanům krutě pomstít. Bohové mu ukovali novou zbroj a hrdina vstoupil na bitevní pole. Sám pobil mnoho trojských, zahnal je k městu, kde se pak utkal s Hektórem v souboji muže proti muži. Souboj byl sice velmi vyrovnaný, avšak Achilleus byl poháněn vztekem a touhou pomstít přítele, takže Hektóra snadno porazil, jeho mrtvolu zneuctil a za vozem ji odtáhl do řeckého tábořiště. Achillea však čekala brzká smrt. Když se mu podařilo zatlačit Trójany až k městu, dospěl ke konci svojí nedlouhé, přesto slavné životní dráhy. Paridův šíp, řízený samotným Apollónem, jej zasáhl do jediného zranitelného místa na těle a Achilleus pak v mukách zemřel na bitevním poli.

 

První se vzpamatoval Odysseus a spolu s velkým Aiantem zachránil Achilleovo tělo z rukou Trójanů. Morálka achajské armády rychle upadala a bylo třeba rychle něco vymyslet. Na to byl Odysseus odborník a jeho plán na sebe nenechal dlouho čekat. Achájci postavili z trupů lodí dřevěného koně, ukryli do něj nejlepší válečníky (Odyssea, Achileova syna Neptolema, spartského krále Meneláa, argejského krále Dioméda, slavného kopiníka Aianta, lučištníka Filoktéta a kromě jiných konstruktéra koně Epeia), zbořili tábor a pod velením Agamemnóna odpluli směrem k Řecku. Ve skutečnosti se však celé loďstvo schovalo za ostrov Tenedos a čekalo na znamení.

 

Sotva Trójané spatřili Achájce odplouvat, vyběhli radostně k táboru. Za troskami uviděli velikého dřevěného koně. Shromáždili se kolem něj a radili se,co dělat. Převládlo mínění, že by jej měli dopravit jako kořist do města a postavit na hrad. Apolónův kněz Láokóon je varoval a doporučoval koně rozbít, než ho však stihly uposlechnout, zasáhla opět božská síla. Athéna (stranící achájcům) vyslala z moře dva hady, kteří se na Laokóona vrhli a i s jeho syny ho zahubili. Trójané si toto vysvětlili po svém a koně vtáhli do města. Jelikož neprošel hlavní branou, zbourali část hradeb a průlomem ho dopravili na hrad. Nadšeni vítězstvím uspořádali velikou oslavu a zmoženi jídlem a pitím ulehli na lůžka.

 

Když se v Tróje rozhostilo ticho, vylezli achajští bojovníci z koně a z hradeb dali znamení Agamemnónovi s loďstvem, kde je průlom v hradbách. Nastalo strašné vraždění. Rozespalí Trójané neměli sebemenší šanci. Zahynuli všichni trojští válečníci: král Priamos se všemi svými syny, zeti a vnoučaty. Zachránilo se jen několik mužů a žen, kteří uprchli s dardanským vůdcem Aianeiem na území dnešní Itálie, kde založili město, z něhož mnohem později vzešel Řím.

 

Trója byla vypálena, její lid zahuben nebo zajat v otroctví. Vítězové se podělili o kořist. Lodě obtěžkané zlatem, stříbrem, bronzem a otrokyněmi se vydaly k domovu. Jen málo hrdinů mělo však to štěstí a vrátili se domů bez nehod. Mnozí zahynuli bez slávy v mořských bouřích na pobřežních skalách, jiní hned po vstupu na rodnou půdu rukou zákeřného vraha, dalším pak určil osud dlouhá léta bloudit po neznámých mořích a dalekých zemích.

 

 

 

Národ bojovných žen na severním pobřeží Malé Asie, nebo na Krymu, jehož praotcem byl bůh války Arés.

 

Byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, sloužily ve vojsku. V té době zůstávaly pannami, teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Veřejná moc však zůstávala v jejich rukou. Naopak muži vedli domácí život s povinnostmi, jaké zastávaly jinde vdané ženy.

 

Jméno Amazonek je vykládáno od slova „amazos“ , to je bezprsé, protože kvůli boji si prý v mládí odstraňovaly jeden nebo oba prsy, aby nepřekážely.

 

Styky Řeků s Amazonkami byly téměř bez výjimky válečné. Tak proti jejich královně Hippolytě vedl válečnou výpravu velký hrdina Héraklés. Doprovázel ho athénský král Théseus a přivedl si zajatou vůdkyni Amazonek Antiopu, se kterou se oženil. Když ji přišly jeji družky osvobodit, zamilovaná Antiopa s manželem bránila Athény a v boji zahynula.

 

Proti Amazonkám táhl také hrdina Bellerofontés.

 

Poslední známý válečný stav zažily Amazonky se svou královnou Penthesileiou, kdy přišly na pomoc obléhané Tróji. Královna zahynula v souboji s achajským hrdinou Achileem.

 

Amazonky dostaly zpět Penthesileino mrtvé tělo, avšak přísahou se musely zavázat, že již nikdy proti Řekům nezvednou zbraně. Svou přísahu dodržely a v mýtech po nich zbyla jen vzpomínka...

 

Syn boha Apollóna a Můzy Kalliopy, největší pěvec a hudebník řeckých mýtů

 

Je typické pro antiku, že považovala Orfea za hrdinu. Tato pocta nepřísluší jen muži, který vynikl v boji, ale i vynikajícícmu umělci. Byl to umělec přímo zázračný: když zahrál na svou lyru a zazpíval píseň, zvířata krotla a přicházela k poslechu. V celé přírodě zavládl soulad a mír.

 

Orfeus proslul láskou ke své manželce Eurydice. Osud mu nepřál. Eurydika při trhání květů šlápla na jedovatého hada, a když k ní Orfeus na její výkřik přiběhl, našel ji už mrtvou. Nesmírný žal změněný v zoufalství ho ponoukl k činu, jakého se do těch dob nikdo neodvážil. Sestoupil do podsvětí vyžádat si svou manželku zpět. Svou hudbou obměkčil Charóna, aby ho převezl přes řeku Styx, a pokorně předstoupil před Háda a jeho manželku Persefonu. Zazpíval jim píseň o své lásce k Eurydice a požádal je, aby mu ji pro tuto lásku vrátili.

 

Píseň dojala celou podsvětní říši. Když Hádés viděl, že i jeho manželka se rozplakala, slíbil Orfeovu žádost splnit. Jedinou podmínkou bylo, že se nesmí ani jednou ohlédnout po Eurydice, která ho bude následovat, dokud oba nespatří opět světlo světa.

 

Orfeus s podmínkou nadšeně souhlasil a během celé cesty se ovládl. Těsně před říší živých však nevydržel. Ohlédl se, zda Eurydika nezabloudila nebo neklesla únavou. Spatřil však už jen její odcházející stín.

 

Marně se pokoušel dostat zpět do podsvětí. Tentokrát byl Cháron neúprosný a přes řeku zapomnění ho nepřevezl. Sedm dní a sedm nocí seděl pak bez jídla a pití na břehu podsvětní řeky. Naříkal, prosil a plakal. Všechno však bylo marné. Zlomen žalem se pak vrátil k břehům řeky Hebru v rodné Thrákii.

 

Se svou milovanou se setkal až za čtyři roky. Zahynul rukama thráckých žen, které ho označily za nepřítele lidského pokolení, protože se jim po Eurydičině smrti vyhýbal. V opilosti začaly po něm házet kamení, vrhly se na něj jak hejno dravých ptáků, roztrhaly ho a jeho hlavu a lyru hodily do vln Hebru. Příroda se zděsila nad tímto zločinem a zahalila se do smutku, dokonce skály plakaly a svými slzami rozvodnily řeky. A když se blíží výročí Orfeovy smrti, příroda vždy znovu truchlí. Nejvíc však pláčí Rhodopské skály a jejich slzy dodnes rozvodňují řeku Hebros...