nděl (z řeckého ἄγγελος angelos „posel“) je mýtická nadpřirozená duchovní bytost, která by měla být podřízena Bohu či bohům a sloužit jako posel mezi lidmi a bohy.

 

V původním hebrejském významu byl anděl prostě „posel“ (מַלְאָךְ‎‎ mal'ach). Tento pojem přeložila Septuaginta do řečtiny jako ἄγγελος (angelos posel). V pozdním židovství – a jeho prostřednictvím i v křesťanství – se pak tento pojem přetvořil v pojem bytosti duchovního řádu, která slouží jako prostředník mezi Bohem a člověkem.

 

Nauka o andělích se v teologii označuje jako angelologie (z řeckého ἄγγελος angelos anděl + λόγος logos slovo, řeč). Vedle tohoto hlavního významu se pojmu používá i pro označení různých mystických a esoterických nauk i mimo křesťanství. Vzhledem k tomu, že křesťanství považuje démony za padlé anděly, lze za podobor angelologie považovat také démonologii.

 

Podle některých religionistů mohou andělé představovat relikty starších pohanských kultů. Řada biblických příběhů má své paralely např. v sumerských či dalších blízkovýchodních bájích; během redakce starozákonních textů se podle této teorie bohové, vystupující v těchto paralelních textech, „infiltrovali“ i do židovských náboženských textů, avšak nemohli obstát v ideovém souboji s jediným Bohem a přeměnili se proto v boží posly, anděly.

 

Andělé v křesťanství

 

Francesco Botticini (15. stol.) Malba znázorňuje tři hierarchie a devět andělských kůrů. NG Londýn

Podrobnější informace naleznete v článku Anděl v křesťanství.

Křesťanská nauka o andělech navazuje velmi těsně na představu židovskou, a to především na představy typické pro pozdní židovství a apokalyptickou literaturu doby kolem přelomu letopočtu.

 

Nový zákon

Andělé hrají na vícero místech Nového zákona významnou úlohu. Anděl předpovídá jak narození Jana Křtitele Zachariášovi, tak i narození Krista Panně Marii, a pastýřům, ve snu Josefovi sdělí původ Mariina těhotenství a pošle ho do Egypta, aby byl Ježíš zachráněn před Herodem. Nakonec pak andělé zvěstují i Ježíšovo zmrtvýchvstání. Ve Skutcích apoštolů Kornélia anděl informuje o vyslyšení jeho modliteb a přikazuje mu poslat pro Petra, aby mu zvěstoval víru.Anděl pak také několikrát vysvobozuje zatčené apoštoly z vězení.

 

O andělech se vyjadřuje i přímo Ježíš, a to zejména ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu, špatní však zavrženi. Dále pak v rozmluvách, kde k andělům přirovnává lidi po smrti, kteří se již nežení a nevdávají. Jinde Ježíš dává najevo svou moc nad anděly. Andělé však v těžkých chvílích Ježíšovi taktéž pomáhají: jednak po pokušeních ďábla na poušti, kdy ho obsluhují, nebo v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu.

Andělé se pak vyskytují v celém průběhu knihy Zjevení, které je autoru knihy odhaleno také prostřednictvím anděla, který jej provází jednotlivými viděními. Anděly mají v této knize jednotlivé církevní obce, ohlašují jednotlivé eschatologické události (polnice, rozlomení pečetí).

 

Historický vývoj

Pozdně starověká křesťanská tradice ukazuje, jak křesťanská víra v anděly navazuje na představy židovské. Podle sv. Augustina je anděl „název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“

 

Pro středověkou teologii mělo značný význam dílo Dionýsia Pseudo-Areopagity, který na základě starších tradic na přelomu 5. a 6. století popsal hierarchii devíti andělských kúrů, seskupených do tří triád: do nejvyšší z nich řadí serafy, cheruby a trůny, do prostřední panstva, síly a mocnosti, a konečně do nejnižší pak knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Teologické summě, který k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení (např. láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové). Jednotlivé názvy andělských kúrů však pocházejí z bible.

 

Církevní nauka

Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti a všechny jako dobré. Někteří z andělů se však Bohu vzepřeli a jejich hřích se chápe jako neodvolatelný a absolutní, neboť nemají po pádu už možnost litovat, podobně jako nemohou hříchu litovat lidé po smrti. V současné době však tato nauka o andělech stojí na okraji teologického zájmu a hierarchie andělů, která nepředstavuje oficiální nauku církve, je v zásadě marginálním tématem.

 

Učení o andělech jakožto průvodcích či ochráncích lidí je odvozeno ze zmínek v Bibli (Ž 91, 11 (Kral, ČEP); Žd 1, 14 (Kral, ČEP); Ex 32, 34 (Kral, ČEP)) a katolická církev o nich hovoří v katechismu. Podle nich má svého strážného anděla každý člověk, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Toto tvrzení lze vystopovat i v raně křesťanské tradici.

 

Shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví.

 

Anděl v islámu

V islámu má anděl charakter bytosti plně přátelské Bohu. Andělé tvoří Boží dvůr, zaznamenávají činy lidí, vedou lidi k poslednímu soudu a jsou strážci pekla. Anděl Gabriel (arab. Džabríl) je označen za božího ducha, který přináší Mohamedovi Korán. Andělé v islámu nemají moc přimlouvat se u Boha, a nelze se k nim proto modlit. Přesto podle islámské tradice, která se neuvádí v Koránu, navštíví každého mrtvého ihned po smrti andělé Nakir a Munkar, kteří se dotazují na jeho víru.

 

Výjimku mezi anděly tvoří padlý anděl Iblís (ďábel), který se odmítl poklonit před Adamem. Na dalších místech je však Iblís označován za džina, podobně jako Šajtán (satan).

 

Esoterické nauky a okultismus

U esoterických autorů lze nalézt tendenci rozmnožovat jména jednotlivých andělů z jiných než biblických pramenů. Například Emil Páleš označuje více archandělů (Gabriel, Rafael, Anael, Michael, Samael, Zachariel, Orifiel, Raziel) a přiřazují jim astrologický význam, spojený s jednotlivými planetami, dějinnými epochami apod. Nauka o andělech nechybí ani u některých léčitelů a vykladačů karet. Mezi okultistickými autory lze zmínit např. Johanna Trithemia či Nostradama.

 

Andělé ve filmu a literatuře

Ve fantasy a hororech se mohou vyskytovat jak andělé zcela odpovídající náboženskému významu, tak andělé jako rasa bytostí, případně jejich smíšenina. Ve druhém případě se obvykle jedná o silné magické bytosti mající mnoho společného s démony, přestože obvykle stojí na opačné straně nebo fakt, že tomu tak není, je součást zápletky. Pokud pak na sebe anděl bere tělo, jedná se o bezpohlavní lidskou postavu s labutími křídly. Obvykle je navíc oblečený do volného bílého šatu a při objevení nebo používání magie září.

 

Bytosti s andělským vzhledem jsou populární také v japonských animovaných komiksech (manga), filmech a seriálech (anime). Bytosti však nemusejí mít nutně žádnou magickou moc a i jejich podoba se různí (kromě toho, že vždy mají křídla). Objevují se např. v dílech Haibane renmei (šedokřídlí), Neon Genesis Evangelion (poslové) nebo Megatokyo. Na rozdíl od evropských andělů, kteří si vystačí s dvěma křídly, japonští mohou mít někdy křídel i více - digimon Lucemon ze čtvrté série seriálu Digimon jich má dokonce deset. Podobně pojatí andělé se objevili i v českém komiksu Muriel a andělé (Miloš Macourek a Kája Saudek, 1968).