Původní představa harpyjí byla velmi neurčitá a byly zosobněním bouře. Jejich původní posláním bylo unášet duše zemřelých do podsvětí. Již v antickém Řecku se jejich představa dostala do podoby žen s křídly, byly tedy podobné antickým Sirénám. Později byly vyobrazovány jako ptáci s lidskou, zpravidla ženskou nebo dívčí hlavou. Nakonec se jejich hlava změnila na hlavu staré ošklivé ženy.

 

Základní představu si lze učinit z Hésioda, který uvádí existenci dvou harpyjí – Alléktó (Vichřice) a Ókypeté (Rychloletá), později k nim přibyla ještě třetí harpyje Kelainó (Mrákotná-temnomraká). Homér navíc uvádí Podargu (Rychlonohou).

 

V jiných představách je harpyjí blíže nespecifikovaný vyšší počet, ve středověku se prakticky jednalo o druh zlovolných bytostí jejichž počet nebyl nijak omezován, např. Dante Alighieri v Božské komedii (Peklo, XIII, 102/103) uvádí Harpyjí hejno v listí se jí pase, a bol jí působí a bol jí vodí.

 

Podle starověkých předpokladů se harpyje oplodňují větry, jejich děti jsou pak nejrychlejší a nejlepší koně (např. Achilleovi či Aldrastův Oreión).

 

„ Široká křídla, tváře lidských tvarů,

na nohou spáry, břicho opeřené

a k nářku užívají zpěvu darů

“

 

Mytologie

Harpyje vystupovaly v několika řeckých bájích. Nejznámější je o slepém Fíneovi, který byl nadán věšteckým uměním, ale protože ho zneužíval, bohové ho oslepili. Jeho druhá manželka Eidothea ho přesvědčila,že za slepotu mohou synové z prvního manželství, které z duše nenáviděla. Podle jedné verze je Fíneus uvrhl do žaláře, podle druhé je nechal zakopat za živa. Proto na něj byl seslán trest neukojitelného hladu a kdykoliv se chtěl najíst, Harpyje přiletěly, vše snědly a co nestačily, to pokálely. Od Fínea byly zahnány až při výpravě Argonautů, kdy byly harpyje nuceny slíbit, že ho již nechají být a nebudou mu dále ubližovat.